Přechod na 3D je často přirovnáván k přechodu z černobílého vysílání na barevné. Princip trojrozměrného vnímání statického obrazu, k němuž dojde při pozorování stejné scény ve dvou plošně posunutých obrazech, je znám již od 1. poloviny 19. století.
Trojrozměrné technologie lze rozlišit na ty, které vyžadují brýle (stereoskopický obraz), a ty, které se obejdou bez nich (autostereoskopické zobrazování). U prvního typu jsou brýle nutností a televizor musí být vybaven vysílačem pro zajištění synchronizace s 3D brýlemi. Nejnovější 3D televizory umí nejen přehrát originální 3D filmy, ale také převést 2D obraz na 3D.
Aby byl prostorový vjem při sledování 3D televizoru co nejlepší, měli bychom se již při jeho výběru i při užívání řídit určitými pravidly. Především platí, že čím větší je úhlopříčka obrazovky, tím lépe. U 3D přístrojů platí, že čím blíže jsme k obrazovce, o to je výsledný prožitek silnější. Maximální doporučená 3d vzdálenost se zde dá odhadnout jako čtyřnásobek výšky panelu. Současně by také měl samotný obraz vyplňovat maximální možnou část zorného pole, aby nás nerušily při sledování okolní prvky. Protože je sledování 3D projekce namáhavější pro náš mozek, který musí zpracovat viděný trojrozměrný obraz, měli bychom při sledování tohoto typu televizoru sedět.